neděle 14. srpna 2016

Generál Patton a jeho pes Willie

Generál Patton byl odjakživa milovníkem zvířat a výborný kavalerista. Svého prvního anglického bulteriera pořídil svým dcerám a jmenoval se Tank. Posledním "bulíčkem", kterého vlastnil, se stal Willie. Bílý pes s černým čumákem pojmenovaný po Vilému Dobyvateli, doprovázel generála všude. Dokonce se účastnil i jeho cesty po Evropě při osobozování. Generál Patton zemřel krátce po skončení války ještě v Německu při automobilové nehodě. Willie truchlil nad jeho smrtí, jakoby věděl, co se stalo. Byl poslán spolu s věcmi generála zpět do Californie k Pattonově rodině. 


General Patton was always an animal lover and good cavalryman. He bought his first English Bull Terrier to his daughters. His name was Tank. The last "Bullie" which he owned, was Willie. A white dog with a black nose was named after William the Conqueror, accompanied general everywhere. He participated with general in a trip around Europe during the liberation. General Patton died shortly after the end of war in Germany during an automobile accident. Willie mourned his death, as if he knew what had happened. He was sent along with the general's belongings back to California to Patton's family.


(Ann)





úterý 9. srpna 2016

Na  náhrobním kameni této koňské hrdinky stoji: "Zde leží KASZTANKA, oblíbená bojová klisna Maršála Piłsudského."

Její příběh se začal psát v roce 1909. Narodila se v panství Ludwika Popiela, který ji věnoval 1. střelecké Brigádě polských legií. Zde byl velitelem právě Józef Piłsudski a Kasztanka se stala jeho jezdeckým koněm. Byla to elegantní jemná klisna. V kohoutku měla pouhých 150cm a své jméno dostala od Maršála právě pro svoji krásnou leskle hnědou srst. S Piłsudskim se účastnila bojů v 1. světové válce na straně Rakouska-Uherska a Německa. Věrně mu stála po boku i v nejtěžších bitvách a oddaně plnila jeho povely. Kasztanka měla jedinečnou osobnost. Neposlechla nikoho jiného než Piłsudského. Též o ní bylo známo, že je nervozní ze zvuku dělostřelecké palby, ale když na ní Maršál seděl, byla klidná. Kasztanka si nezískala srdce pouze Piłsudského, ale i vojáků. První písně, které polští vojáci zpívali v 1. světové válce, oslavovaly právě Kasztančino jméno.  
Piłsudski jel naposledy na své klisně 11. listopadu 1927 ve Varšavě na vojenské přehlídce, při příležitosti oslav polského dne nezávislosti. Deset dní poté byla Kasztanka poslána vlakem zpět k 7. Hulánskému pluku do Mazovského Minsku, kde byla od roku 1922 ustájena. Po cestě se však zranila a navzdory snahy veterinárních lékařů o její záchranu, svému zranění o dva dny později podlehla. 


Za svůj život porodila Kasztanka dvě hříbata. Její dcera, klisna Mera, se účastnila v roce 1935 pohřbu Józefa Piłsudského.

On the gravestone of this equine hero reads: "Here lies KASZTANKA, a popular combat mare of Marshal Piłsudski." Her story began in 1909 in the manor of Ludwik Popiel, who gave her to the 1st Rifle Brigade of the Polish Legions. There was the commander Józef Piłsudski and Kasztanka became his riding horse. She was elegant, gentle mare. She had only 150 cm at the withers and her name was given her by Marshal just for her beautiful glossy brown fur. She fought with Piłsudski in the first World War on the side of Austro-Hungarian Empire and Germany. Faithfully stood by him even in the most difficult battles and loyally fulfilled his commands. Kasztanka had an unique personality. She didn ´t listen to anyone than Piłsudski. Also it was known about her that she was nervous about the sound of artillery fire, but when Marshall sat on her she was quiet. Polish soldiers liked Kasztanka too. The first songs that Polish soldiers sang in the first world war, were celebrating just Kasztanka's name. Piłsudski rode his mare at last in November 11, 1927 in Warsaw at a military parade to celebrate Polish Independence Day. Ten days after Kasztanka was sent by train back to the 7th Uhlan Regiment in Mazovia Minsk, where she was housed since 1922. Along the way, however, hurt, and despite the efforts of veterinarians to save her, she died two days later because of her injury. 

In her life Kasztanka gave birth to two foals. Her daughter, mare Mera, participated in the 1935 at funeral of Józef Piłsudski.



(Ann)

pondělí 8. srpna 2016

Information

Koně, jakožto i jiná zvířata zatažená do válečných konfliktů, stáli věrně po boku člověka, aniž by si tento úděl mohli zvolit dobrovolně. Mnohdy museli zažívat hrůzu a utrpení. Tato stránka je věnovaná všem němým čtyřnohým hrdinům, kteří pomohli nebo pomáhají vybojovat lidem válečné konflikty všude na světě. Chtěli bychom připomenout tímto způsobem jejich osudy a uctít jejich památku.


neděle 7. srpna 2016

Antis - slavný pes českého letce

Letadlo se střelcem Robertem Bozděchem dostalo zásah. Prudce ztrácí výšku nad zemí nikoho v severní Francii. Robert se připravuje na nejhorší. Letadlo naráží do stromů a brzdí ho sníh. Robert je v bezvědomí a ztrácí pojem o čase. Netuší, kde je a co se stalo. Francouzský pilot leží jen o pár metrů dál a je těžce zraněn.
Robert jako zázrakem vyvázl bez zranění. Zhruba 100 metrů severně spatřil starou farmu, ke které se vypravil. Navzdory tomu, že v okolí nebyly žádné stopy ve sněhu, slyšel uvnitř šramot. Natáhl zbraň, otevřel dveře a zakřičel lámanou francouzštinou: ,,Ruce vzhůru ! Okamžitě se ukaž!"
Jedinou odpovědí mu bylo slabé zívnutí. Ten, kdo byl uvnitř, se mu drze vysmíval! Určitě mu rozuměl? Neuměl nic německy, aby mu to zopakoval v jazyce nepřítele. ,,Vstávej ty bastarde!" zařval. ,,Ukaž se!" 
Zpoza hlavně své pistole uviděl pohyb. Malé klubko šedo-hnědých chlupů váhavě klopýtalo směrem k němu a vrčelo slabým hrdelním hláskem. Při pohledu na tu roztomilou věc, byl letcův strach a hněv tatam. Tak malinké štěně a má odvahu jít samo proti nepříteli! ,,Kdo tě tu takhle nechal o hladu a samotného?" Rozepl si koženou leteckou bundu a schoval ho v ní. ,,Půjdeš se mnou chlapče," řekl. ,,Jsme v tom společně."
Nemohl to tušit, ale byl to začátek celoživotního přátelství. Začal se psát příběh neuvěřitelné odvahy, kdy tento muž se svým psem byli poslání do Anglie, aby společně bojovali ve vzduchu nad válkou zmítanou Evropou.

Jen 24 hodin poté, co byl prohlášen za padlého v akci, vkročil Robert Bozděch na svou leteckou základnu v St. Dizier s malým chlupatým kamarádem v bundě. Byl zachráněn hlídkou, která zrovna projížděla kolem, společně s pilotem, který přežil. Následné odletěl za skupinou českých letců, bojujících s francouzskou Air Force, kteří opustili rodnou zem, když byla napadena Německem.

Štěně si okamžitě získalo srdce českých letců. Pojmenovali ho Ant po ruském bombardéru Antonov, se kterým by rádi letěli jednou domů. Teď už byl Robert a Ant nerozlučná dvojka. ,,I když je to německý ovčák, byl nalezen ve francouzském domě." řekl jeden. ,,Měli bychom mu projevit trochu solidarity." 
Konec roku 1940 nepřinesl českým letcům mnoho šancí zapojit se do války. Ale 10. května ráno bitva konečně začala.
Aby Robert zmírnil napětí z čekání, hrál si s Antem a házel mu míč. Najednou Ant zůstal stát, díval se nehnutě na obzor a vrčel se stejnou vervou, jako tehdy ve stodole. O pár vteřin později se rozezněla siréna a Robert spatřil německý Dornier Do-17.
V následujících letech Ant se stejnou přesností rozpoznal a slyšel nepřátelská letadla, ještě před tím, než je zaznamenali lidé a někdy i radary. Tímto chováním zachránil bezpočet životů.


Robert měl obavy, že by se o Anta neměl kdo postarat, kdyby se mu něco stalo. Rozhodl se, že budou létat spolu. Když byl následně povolán do akce, hvízdl na Anta, aby ho následoval. Jakmile Robert nastoupil do letounu Potez-63, Ant vyskočil na křídlo a sedl si vedle něj. Ant létání miloval.
Reakce psa na přímý letecký souboj ve vzduchu, kdy se Potez vyhýbal nepřátelské palbě, byla také zvláštní. Celou dobu klidně prospal. Plně Robertovi důvěřoval. Po celou dobu bojů za Francii nebyl žádný český letec zraněn. Muži si své štěstí spojovali se svým maskotem Antem. Letců bylo celkem 8, říkali si the original eight. Ant, po jejich letu kontroloval každého z nich. Přišel a dotýkal se nohou letců čenichem a počítal, jestli jsou všichni.


Když maršál Pétain oznámil v červnu roku 1940, že Francie podepíše příměří s Německem, rozhodli se čeští letci z 1. bombardovací průzkumné letky, že odcestují do Velké Británie. Přesun na Gibraltar nebyl vůbec jednoduchý. Letci s Antem se museli vyhýbat kolabornatům a Němcům. V přístavu odmítli vzít Anta na palubu lodi, ale Robert a jeho kamarádi propašovali Anta až do Anglie. V tu dobu právě vrcholila bitva o Británii. Jeden z prvních úkolů Roberta a Anta, byl posílení obrany města Liverpool proti nočnímu bombardování Luftwaffe. V Británii musel Robert poupravit Antovo jméno na Antis, jelikož docházelo k trapným situacím, když na něj volal Ant - což zní jako anglické slovo aunt - teta. Dokážete si jistě představit, jak to vypadalo, když Robert spílal Anta. Místní ''tety'' si to braly osobně .

Stovky mil od domova v další cizí zemi, byl Robert ještě raději, že má vedle sebe věrného kamaráda Antise. Na jedné z jejich nočních procházek se Antis zase zastavil a zpříma sledoval obzor. Byl to známý signál blížícího se nebezpečí. ,,Neboj se chlapče." řekl letec a poklekl, aby ho pohladil. ,,Jsme tu v bezpečí." Už když mluvil, slyšel pronikavý hvizd bomb blížících se k zemi. Okamžitě skočil na zem a kryl Antise tělem, aby ho ochránil před výbuchem, který přišel pár vteřin poté. Domy všude kolem byly poničené a spousta lidí uvízla v sutinách. Antis na nic nečekal a začal hledat zasypané lidi. Zuřivě hrabal na místech, odkud zněly prosby o pomoc. Dokonce byl sám zasypán sutí a Robert ho musel vyhrabat, ale ani pak nepřestával hledat. 
Úplně vyčerpaní se letec se psem vrátili do tábora až v časných ranních hodinách. Posledních pár metrů musel Robert Antise nést, protože měl rozedřené tlapky od hrabání. Ošetřit se nechal, až když bylo postaráno o Antise.
Tato noc ukázala, že Antis není jen maskotem, či mazlíčkem. Byl to zachránce životů.

O pár měsíců později sledoval Antis Roberta, jak nastupuje do bombardéru Wellington na jejich nové základně ve východním Wrethamu v Norfolku. Toužil se k němu přidat. Zákony v Británii to ovšem nedovolovaly. Se smutným pohledem sledoval, jak Robertův bombardér s označením C - Cecilia roluje po odletové dráze. Nemohl od něj odtrhnout oči. Přesně věděl, ve kterém letadle sedí jeho pán, i když jich ve stejný moment vzlétalo několik. Jakmile letadlo zmizelo za obzorem, Antis si lehl a odmítal se hnout. Pozemní personál mu nosil jídlo a vodu, ale zůstalo netknuté. Jakmile začalo svítat, Antis se najednou postavil a přesně věděl, že se bombardéry vracejí. Špicoval uši, jakoby hledal zvuk právě toho, ve kterém letěl Robert.
Když letadla přistála, Antis běžel jako smyslů zbavený a se štěkotem kamaráda vítal. Takto se to opakovalo každý let.


V červnu roku 1941 měla Robertova 311. peruť bombardovat kolejiště v Hamm na západě Německa. Když bombardéry odlétly, včetně toho s označením C, spal Antis zase klidně v blízkosti přistávací dráhy. Pak najednou v 1 hodinu ráno se ale vzbudil, napřímil se a začal se třást. Vzhlédl k nebi a začal výt tak úpěnlivě a srdceryvně, jako to žádný z můžů z pozemního personálu ještě neslyšel.
,,Cecilia má malér!" vykřikl jeden. ,,Antis to vycítí. Bůh ví jak, ale ví to."
Dvě stě mil na jihovýchod, kde zuřila bitva nad okupovanou Evropou, prolétla střepina skrz střeleckou věž a zaryla se Robertovi do čela. Bylo to přesně v 1 hodinu ráno.
Nalila se mu okamžitě krev do očí a Cecilia začala ztrácet výšku. Řítila se na útesy.
Ve východním Wrethamu mezitím čekali na zprávy. Prudký déšť bičoval základnu, ale Antis se ani nehl ze svého místa.
Pozdě odpoledne přišla zpráva, že letadlo se dostalo přes útesy ještě než selhal motor a bezpečně přistálo v Norfolku. Robert byl převezen do nemocnice. Nikdo nevěděl, jak tuto zprávu předat i Antisovi.
Odmítal jíst a pít a nehnul se z místa. Byl to padre 311. letky, kdo přišel s nápadem dostat Roberta z nemocnice jen na pár hodin, aby psa zachránil. 
Další noc vojáci zabalili Antise do deky a modlili se, aby to vyšlo. Byl hodně slabý.
Za úsvitu přijelo auto s obvázaným Robertem na zadním sedadle. Letec klesl na kolena a Antis ho váhavě olízl na tvář. Necítil jeho pach přes desinfekci, ale po pár minutách už byl Robert celý oslintaný. Antis byl slabý a nemohl stát. Letec ho vzal do náruče a odnesl si ho do čekajícího auta. 

Jednou v červnu, kdy se Robert vznesl znovu do vzduchu na další misi pocítil, že ho někdo šťouchl do ruky. Myslel si, že to je navigátor, ale opak byl pravdou. Byl to Antis! Musel nepozorovaně vlézt do letadla. Byli 16 000 stop nad zemí a Antis měl velké problémy s dýcháním v řídkém vzduchu. Letec se zhluboka nadechl a odepl si masku, kterou mu nasadil na čenich. Takto sdíleli kyslík po celý let.
Každý věděl, že podle leteckých předpisů je přísně zakázáno brát psa na palubu, zvláště při bojové misi nad územím nepřítele.
,,Nemá cenu hádat, kde Antis strávil noc." řekl velitel letky.
,,Pane, prosím, dovolte mi to vysvětlit.".... začal Robert.
Jeho velitel zvedl ruku. ,,Existuje pro to dobré anglické rčení." řekl. ,,Co oči nevidí, to srdce nebolí."
Po této příhodě nechali letci vyrobit pro Antise speciální kyslíkovou masku. Mohl s nimi létat do té doby, než byl i on zraněn šrapnelem. 


Antis byl zraněn poté ještě dvakrát - během Robertova výcviku na instruktora nových pilotů bombardéru, hlídal Antise Robertův kamarád. Při jedné z procházek se mu vytrhl a jal se lovit ovce místního farmáře, který ho střelil brokovnicí. Antisovi šlo o život. Ne kvůli zranění, ale kvůli zákonu. Farmář požadoval smrt Antise. K tomu naštěstí nedošlo, i díky Antisově příběhu a pověsti válečného psa. 
Další zranění utrpěl Antis když uposlechl ''volání přírody'' a vydal se na několik dní za fenkou německého ovčáka, která se potulovala kolem základny. Vojáci měli za úkol Antise chytit až se objeví a když se tak stalo, chtěl se jim vysmeknout a nešťastnou náhodou se napíchl na ostrý plot. Měl propíchnutý žaludek, ale místní veterinář ho zachránil. 


Antis byl maskotem 311. perutě po zbytek války. V roce 1949 byl formálně uznán válečným hrdinou a byl vyznamenán Dickin Medal - zvířecí obdobou Viktoriina kříže.


V roce 1951 bylo Robertu Bozděchovi uděleno britské občanství. Jen o rok později se ovšem cesty letce a jeho psa rozešly na věky. Hrdina a bojovník Antis zemřel ve věku 14 let. Jeho náhrobní kámen nese nápis v češtině: "Věrný až do smrti"

Robert se v Anglii oženil a usadil se zde. Sloužil dál u RAF a účastnil se i bojových operací. Nikdy si nepořídil dalšího psa. Říkal, že žádný už nebude jako Antis.

For this awesome story in English please visit it´s source:http://www.dailymail.co.uk/news/article-2482520/So-loyal-brave-dog-flew-Luftwaffe-awarded-animal-version-Victoria-Cross.html


(Ann)