Nepotopitelný Sam - Unsinkable Sam

Černobílý kocour jménem Oskar patřil neznámému námořníkovi z posádky lodi Bismarck. Byl na palubě, když loď vyplula na svou jedinou operaci - cvičení na Rýnu, a také při potopení lodi 27. května 1941. Z jeho posádky čítající 2 200 mužů se zachránilo pouhých 115... a jeden kocour. Podařilo se mu zachytit plovoucího kusu dřeva a na palubu ho vytáhli námořníci britské lodi HMS Cossack.

Nevěděli, jaké bylo jeho předchozí jméno, tak ho pojmenovali Sam.

Na Cossacku strávil Sam několik měsíců, ale shodou nešťastných náhod byl i on potopen 24. října 1941 německou ponorkou U-563.
Toho dne zemřelo 159 námořníků, ale Sam opět přežil. Poté byl tou dobou již přezdívaný Nepotopitelný Sam ''převelen'' na palubu lodi Ark Royal - ironií osudu na loď, která velkou měrou přispěla k potopení Bismarcku.

Bohužel i Ark Royal dostala 14. listopadu 1941 smrtelný zásah torpédem z ponorky U-81. Loď se potápěla velmi pomalu a skoro všechny členy posádky se podařilo zachránit. Sama nalezla posádka záchranného člunu, jak se drží dřevěné desky "nezraněný, ale velmi rozhněvaný".

Royal Navy nehodlala dále riskovat Samův život. Získal domov u guvernéra Gibraltaru a poté v námořnickém domě v Belfastu, kde prožil zbytek války. Zemřel v roce 1955.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Black and white cat named Oscar belonged to the unknown sailor from the crew of Bismarck. He was on board when the ship set sail on it's single operation - exercise on the Rhine, and also on board when the ship was sinking on May 27, 1941. From the number of 2.200 men were saved only 115... and one cat. He managed to capture a piece of floating wood and was saved by sailors of the British ship HMS Cossack.
They didn't know what was it's previous name, and called him Sam.

Sam spent several months on the board of Cossack, but the coincidence of unfortunate accidents Cossack was sunk also in October 24, 1941 by German submarine U-563.
That day, 159 sailors died, but Sam survived again. Then was (already nicknamed) Unsinkable Sam '' transferred '' to board of the Ark Royal - ironically on the ship, which largely contributed to the sink of the Bismarck.

Unfortunately the Ark Royal received in November 14, 1941 deadly hit by a torpedo from U-81. The ship was sinking very slowly and almost all the crew members were rescued. Sam was found by a lifeboat crew, as he was holding a piece of wood "unharmed but very angry."

The Royal Navy didn't want to risk Sam's life again so he got a new home in the governor's home at Gibraltar and then in the Navy house in Belfast, where he spent the rest of the war. He died in 1955.

(Ann)

Read More [...]

Posted in Other animals in war

Příběh válečného koně ''Dědka'' - The story of war horse ''Old Man''

"Psal se rok 1945. 
Začátkem května se přes Vysočinu přehnala ustupující německá armáda v počtu přesahující cca 500.000 vojáků. 
Za ní se přihnala červená- rudá armáda. 
Ta už nebyla tak vybavena auty a náklaďáky jako ta německá a používala tisíce koní.
Z Ruska je to docela kus cesty a tak ruští vojáci při postupu na západ kradli koně kde se dalo.
Na vysočině v jedné vesnici kde žil i táta mého strejdy vedla velká ústupová cesta.
Po příchodu rudé armády se jedna jednotka usídlila na pár dní nedaleko od vsi, kam se každý den vydávali pro proviant.
Strejda má statek hned na začátku vesnice, a jednoho dne po ránu se rusové zastavili na jeho statku i s dobře stavěným koněm a nabídkou že mu ho vymění za 25 vajec.
Tak nabídka to byla lákavá, a i když vejce se musely dávat na dodávky stejně jako vše co se doma nebo na poli vypěstovalo, táta strejdy souhlasil a donesl našetřených 25 vajec a za koně je vyměnil. Pak koně odvedl do stáje.
No říkal si že to asi nabude tak jednoduchá výměna, protože vojáci jednoho dne odjedou a koně budou potřebovat. Domluvil se tedy se sousedem a koně u něj ukryl.

Téhož dne večer co koně vyměnil se pěšky přihnal ruský voják se samopalem na prsou a chtěl koně vydat!
Sedlák mu řekl že koně už jsi odvedli jiní rusové. Toto vysvětlení však tomuto vojákovi vůbec nestačilo a začal mířit špaginem na sedláka a koně nadále požadoval.
I když sedlák stále vysvětloval že koně nemá, modlil se aby kůň u souseda nezařehtal, to by byl určitě jeho konec a rusák by ho střelil. Po delším dohadování odešel voják s nepořízenou.
Jak se pak ukázalo, kůň byl velmi klidný a hodný a hlavně měl plné jesle sena tak byl spokojený. Kdo ví, co na ruském tažení zažil a kolik nachodil kilometrů než došel sem na vysočinu.
Když rudá armáda odtáhla, daroval sedlák koně už pojmenovaného Dědek, mému dědovi na náš statek. Jak se ukázalo Dědek byl velmi hodný a nechal si vše líbit i od malých dětí a nikdy nikomu nic neudělal.
U nás na statku byl asi 10 let do roku 1955.

Na foto je můj děda, kůň Dědek a na něm je můj táta se sestrou v roce 1953."
Autor: Václav Wasserbauer


-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

"Something about 500,000 soldiers of retreating German Army went through the Bohemian-Moravian Highlands in the early May 1945.
The Red Army came after them.
They weren't so equipped by cars and trucks as the German Army and had thousands of horses.
From Russia it is quite a long way, and Russian soldiers steal horses where they could on their way to the West.
In one village in the Bohemian-Moravian Highlands where lived dad of my uncle led a big path of retreat.
After the arrival of the Red Army one unit settled for a few days not so far from the village where Russian soldiers came daily for rations.
My uncle had a farm at the beginning of the village, and one day, in the morning the Russians stopped at his farmhouse with a well-built horse and offering it to him to exchange the horse for 25 eggs.
So the offer was tempting, and although the eggs had to pay for supplies as well as everything that was at home or in the field was grown, dad of my uncle agreed and brought 25 eggs and the horse was traded. Then he led the horse to the stables.
Well, he thought it was probably such a simple exchange, but the soldiers will leave someday, and they will need that horse. So he colluded with the neighbor and hid the horse in his stable.

That same evening, the horse were traded a Russian soldier came on foot with a machine gun on his chest and wanted the horse back!
Farmer told him that another Red Army soldiers led the horse away. This explanation wasn´t enough for this soldier and he began targeting his Spagin to the farmer.
Farmer explained that he hadn´t the horse and prayed that horse would be quiet by a neighbor, it would be certainly it´s end and a Russian would have shot him. After prolonged haggling soldier went away with anything.
The horse was very calm because he had a lot of hay in the stable. Who knows what the horse experienced at the Russian campaign, how many kilometers he reached before he came here to the Bohemian-Moravian Highlands.
When the Red Army was gone, farmer gave the horse named Old Man to my grandfather to our farm. Old Man was very nice and calm and loved even small children and has never done anything to anyone.
He was with us on the farm about 10 years until his death in 1955.

In this photo there are my grandfather, horse Old Man and on his back is my dad and his sister in 1953. "

Author: Václav Wasserbauer

(Ann)

Read More [...]

Posted in War Horses

Neporažený Nearco - Unbeaten Nearco

Frederico Tasio zakoupil v roce 1915 na newmarketské dražbě nevýraznou klisnu Catnip. Stála ho mnohem méně než obvykle za koně platil, ale on měl na koně čich. Viděl v ní potenciál po její americké matce Sibole, která vyhrála v One Thousand Guineas. Tato koupě se později ukázala jako osudová. Catnip Tasiovi dala klisny, které vyhrály na jednatřicet dostihů a jedna z nich Nogara poté v chovu překonala i svou matku Catnip a dala spoustu vynikajících plemeníků, mezi nimi i Nearca.

Nearco se narodil 14. ledna 1935. Svoji dostihovou kariéru začal na třech menších dostizích, které s přehledem vyhrál. Když to dotáhl v nepřetržité šňůře vyhraných dostihů až na nejvyšší cenu z Derby Italiano, Tasio se rozhodl, že s Nearcem odcestuje do Paříže na proslulou Grand Prix. Dráha Grand Prix měří tři kilometry a nikdo nevěřil, že by mohl Nearco vyhrát. Vytvořil si ale v poslední rovince závodu takový náskok, který už nikdo nedokázal dotáhnout a podařilo se mu s přehledem zvítězit.

Politická situace v Itálii se stávala v roce 1938 čím dál více nebezpečnější a Tasio se rozhodl Nearca prodat za rekordních 60 000 liber (dnešních 3,5 milionů liber) do Anglie, zpátky ke kořenům do Newmarketu Martinu Bensonovi. Tam mu postavili speciální kryt, z obavy před bombovým útokem. V anglickém chovu zaznamenal takový úspěch, že je dnes všeobecně považován za nejdůležitějšího světového plemeníka 20. století.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Frederico Tasio bought featureless mare Catnip at the Newmarket auction in1915. He paid a lot less than usual, but he had a sense of smell to good horses. He saw her potential because her american mother Sibola won the One Thousand Guineas. This purchase was later proved lucky. Catnip gave mares, which won for thirtyone races and one of them Nogara gave many excellent stallions, among them was Nearco.

Nearco was born on January 14, 1935. His racing career started in three smaller races, which clearly won. When he won a continuous string of races and then he won the highest price of the Derby Italiano, Tasio decided to travel with Nearco to Paris to the famous Grand Prix. Track of the Grand Prix measuring three kilometers and nobody believed that Nearco could win but he created edge in the last race straight such that no one could follow him and he managed to win easily.

The political situation in Italy became increasingly dangerous in 1938 and Tasio decided to sold Nearco for a record 60,000 pounds (today 3.5 million pounds) to England, back to the roots to Newmarket. There they built for him a special bomb shelter because of a fear from air raids. He was very succesfull in the English breeding programme of Thoroughbreds that he is now widely regarded as the world's most important stallion of the 20th century.

(Ann)

Read More [...]

Posted in War Horses

Generál Patton a jeho pes Willie

Generál Patton byl odjakživa milovníkem zvířat a výborný kavalerista. Svého prvního anglického bulteriera pořídil svým dcerám a jmenoval se Tank. Posledním "bulíčkem", kterého vlastnil, se stal Willie. Bílý pes s černým čumákem pojmenovaný po Vilému Dobyvateli, doprovázel generála všude. Dokonce se účastnil i jeho cesty po Evropě při osobozování. Generál Patton zemřel krátce po skončení války ještě v Německu při automobilové nehodě. Willie truchlil nad jeho smrtí, jakoby věděl, co se stalo. Byl poslán spolu s věcmi generála zpět do Californie k Pattonově rodině. 

General Patton was always an animal lover and good cavalryman. He bought his first English Bull Terrier to his daughters. His name was Tank. The last "Bullie" which he owned, was Willie. A white dog with a black nose was named after William the Conqueror, accompanied general everywhere. He participated with general in a trip around Europe during the liberation. General Patton died shortly after the end of war in Germany during an automobile accident. Willie mourned his death, as if he knew what had happened. He was sent along with the general's belongings back to California to Patton's family.


(Ann)

Read More [...]

Posted in War Dogs

Józef Piłsudski a jeho bojová klisna s kaštanovou srstí

Na  náhrobním kameni této koňské hrdinky stoji: "Zde leží KASZTANKA, oblíbená bojová klisna Maršála Piłsudského."

Její příběh se začal psát v roce 1909. Narodila se v panství Ludwika Popiela, který ji věnoval 1. střelecké Brigádě polských legií. Zde byl velitelem právě Józef Piłsudski a Kasztanka se stala jeho jezdeckým koněm. Byla to elegantní jemná klisna. V kohoutku měla pouhých 150cm a své jméno dostala od Maršála právě pro svoji krásnou leskle hnědou srst. S Piłsudskim se účastnila bojů v 1. světové válce na straně Rakouska-Uherska a Německa. Věrně mu stála po boku i v nejtěžších bitvách a oddaně plnila jeho povely. Kasztanka měla jedinečnou osobnost. Neposlechla nikoho jiného než Piłsudského. Též o ní bylo známo, že je nervozní ze zvuku dělostřelecké palby, ale když na ní Maršál seděl, byla klidná. Kasztanka si nezískala srdce pouze Piłsudského, ale i vojáků. První písně, které polští vojáci zpívali v 1. světové válce, oslavovaly právě Kasztančino jméno. :) 
Piłsudski jel naposledy na své klisně 11. listopadu 1927 ve Varšavě na vojenské přehlídce, při příležitosti oslav polského dne nezávislosti. Deset dní poté byla Kasztanka poslána vlakem zpět k 7. Hulánskému pluku do Mazovského Minsku, kde byla od roku 1922 ustájena. Po cestě se však zranila a navzdory snahy veterinárních lékařů o její záchranu, svému zranění o dva dny později podlehla. 

Za svůj život porodila Kasztanka dvě hříbata. Její dcera, klisna Mera, se účastnila v roce 1935 pohřbu Józefa Piłsudského.

On the gravestone of this equine hero reads: "Here lies KASZTANKA, a popular combat mare of Marshal Piłsudski." Her story began in 1909 in the manor of Ludwik Popiel, who gave her to the 1st Rifle Brigade of the Polish Legions. There was the commander Józef Piłsudski and Kasztanka became his riding horse. She was elegant, gentle mare. She had only 150 cm at the withers and her name was given her by Marshal just for her beautiful glossy brown fur. She fought with Piłsudski in the first World War on the side of Austro-Hungarian Empire and Germany. Faithfully stood by him even in the most difficult battles and loyally fulfilled his commands. Kasztanka had an unique personality. She didn ´t listen to anyone than Piłsudski. Also it was known about her that she was nervous about the sound of artillery fire, but when Marshall sat on her she was quiet. Polish soldiers liked Kasztanka too. The first songs that Polish soldiers sang in the first world war, were celebrating just Kasztanka's name. Piłsudski rode his mare at last in November 11, 1927 in Warsaw at a military parade to celebrate Polish Independence Day. Ten days after Kasztanka was sent by train back to the 7th Uhlan Regiment in Mazovia Minsk, where she was housed since 1922. Along the way, however, hurt, and despite the efforts of veterinarians to save her, she died two days later because of her injury. 

In her life Kasztanka gave birth to two foals. Her daughter, mare Mera, participated in the 1935 at funeral of Józef Piłsudski.

(Ann)

Read More [...]

Posted in War Horses

Information

Koně, jakožto i jiná zvířata zatažená do válečných konfliktů, stáli věrně po boku člověka, aniž by si tento úděl mohli zvolit dobrovolně. Mnohdy museli zažívat hrůzu a utrpení. Tato stránka je věnovaná všem němým čtyřnohým hrdinům, kteří pomohli nebo pomáhají vybojovat lidem válečné konflikty všude na světě. Chtěli bychom připomenout tímto způsobem jejich osudy a uctít jejich památku.

Read More [...]

Posted in Information

Antis - slavný pes českého letce

Letadlo se střelcem Robertem Bozděchem dostalo zásah. Prudce ztrácí výšku nad zemí nikoho v severní Francii. Robert se připravuje na nejhorší. Letadlo naráží do stromů a brzdí ho sníh. Robert je v bezvědomí a ztrácí pojem o čase. Netuší, kde je a co se stalo. Francouzský pilot leží jen o pár metrů dál a je těžce zraněn.

Robert jako zázrakem vyvázl bez zranění. Zhruba 100 metrů severně spatřil starou farmu, ke které se vypravil. Navzdory tomu, že v okolí nebyly žádné stopy ve sněhu, slyšel uvnitř šramot. Natáhl zbraň, otevřel dveře a zakřičel lámanou francouzštinou: ,,Ruce vzhůru ! Okamžitě se ukaž!"
Jedinou odpovědí mu bylo slabé zívnutí. Ten, kdo byl uvnitř, se mu drze vysmíval! Určitě mu rozuměl? Neuměl nic německy, aby mu to zopakoval v jazyce nepřítele. ,,Vstávej ty bastarde!" zařval. ,,Ukaž se!" 
Zpoza hlavně své pistole uviděl pohyb. Malé klubko šedo-hnědých chlupů váhavě klopýtalo směrem k němu a vrčelo slabým hrdelním hláskem. Při pohledu na tu roztomilou věc, byl letcův strach a hněv tatam. Tak malinké štěně a má odvahu jít samo proti nepříteli! ,,Kdo tě tu takhle nechal o hladu a samotného?" Rozepl si koženou leteckou bundu a schoval ho v ní. ,,Půjdeš se mnou chlapče," řekl. ,,Jsme v tom společně."
Nemohl to tušit, ale byl to začátek celoživotního přátelství. Začal se psát příběh neuvěřitelné odvahy, kdy tento muž se svým psem byli poslání do Anglie, aby společně bojovali ve vzduchu nad válkou zmítanou Evropou.

Jen 24 hodin poté, co byl prohlášen za padlého v akci, vkročil Robert Bozděch na svou leteckou základnu v St. Dizier s malým chlupatým kamarádem v bundě. Byl zachráněn hlídkou, která zrovna projížděla kolem, společně s pilotem, který přežil. Následné odletěl za skupinou českých letců, bojujících s francouzskou Air Force, kteří opustili rodnou zem, když byla napadena Německem.

Štěně si okamžitě získalo srdce českých letců. Pojmenovali ho Ant po ruském bombardéru Antonov, se kterým by rádi letěli jednou domů. Teď už byl Robert a Ant nerozlučná dvojka. ,,I když je to německý ovčák, byl nalezen ve francouzském domě." řekl jeden. ,,Měli bychom mu projevit trochu solidarity." 
Konec roku 1940 nepřinesl českým letcům mnoho šancí zapojit se do války. Ale 10. května ráno bitva konečně začala.
Aby Robert zmírnil napětí z čekání, hrál si s Antem a házel mu míč. Najednou Ant zůstal stát, díval se nehnutě na obzor a vrčel se stejnou vervou, jako tehdy ve stodole. O pár vteřin později se rozezněla siréna a Robert spatřil německý Dornier Do-17.
V následujících letech Ant se stejnou přesností rozpoznal a slyšel nepřátelská letadla, ještě před tím, než je zaznamenali lidé a někdy i radary. Tímto chováním zachránil bezpočet životů.

Robert měl obavy, že by se o Anta neměl kdo postarat, kdyby se mu něco stalo. Rozhodl se, že budou létat spolu. Když byl následně povolán do akce, hvízdl na Anta, aby ho následoval. Jakmile Robert nastoupil do letounu Potez-63, Ant vyskočil na křídlo a sedl si vedle něj. Ant létání miloval.
Reakce psa na přímý letecký souboj ve vzduchu, kdy se Potez vyhýbal nepřátelské palbě, byla také zvláštní. Celou dobu klidně prospal. Plně Robertovi důvěřoval. Po celou dobu bojů za Francii nebyl žádný český letec zraněn. Muži si své štěstí spojovali se svým maskotem Antem. Letců bylo celkem 8, říkali si the original eight. Ant, po jejich letu kontroloval každého z nich. Přišel a dotýkal se nohou letců čenichem a počítal, jestli jsou všichni.

Když maršál Pétain oznámil v červnu roku 1940, že Francie podepíše příměří s Německem, rozhodli se čeští letci z 1. bombardovací průzkumné letky, že odcestují do Velké Británie. Přesun na Gibraltar nebyl vůbec jednoduchý. Letci s Antem se museli vyhýbat kolabornatům a Němcům. V přístavu odmítli vzít Anta na palubu lodi, ale Robert a jeho kamarádi propašovali Anta až do Anglie. V tu dobu právě vrcholila bitva o Británii. Jeden z prvních úkolů Roberta a Anta, byl posílení obrany města Liverpool proti nočnímu bombardování Luftwaffe. V Británii musel Robert poupravit Antovo jméno na Antis, jelikož docházelo k trapným situacím, když na něj volal Ant - což zní jako anglické slovo aunt - teta. Dokážete si jistě představit, jak to vypadalo, když Robert spílal Anta. Místní ''tety'' si to braly osobně :).

Stovky mil od domova v další cizí zemi, byl Robert ještě raději, že má vedle sebe věrného kamaráda Antise. Na jedné z jejich nočních procházek se Antis zase zastavil a zpříma sledoval obzor. Byl to známý signál blížícího se nebezpečí. ,,Neboj se chlapče." řekl letec a poklekl, aby ho pohladil. ,,Jsme tu v bezpečí." Už když mluvil, slyšel pronikavý hvizd bomb blížících se k zemi. Okamžitě skočil na zem a kryl Antise tělem, aby ho ochránil před výbuchem, který přišel pár vteřin poté. Domy všude kolem byly poničené a spousta lidí uvízla v sutinách. Antis na nic nečekal a začal hledat zasypané lidi. Zuřivě hrabal na místech, odkud zněly prosby o pomoc. Dokonce byl sám zasypán sutí a Robert ho musel vyhrabat, ale ani pak nepřestával hledat. 
Úplně vyčerpaní se letec se psem vrátili do tábora až v časných ranních hodinách. Posledních pár metrů musel Robert Antise nést, protože měl rozedřené tlapky od hrabání. Ošetřit se nechal, až když bylo postaráno o Antise.
Tato noc ukázala, že Antis není jen maskotem, či mazlíčkem. Byl to zachránce životů.

O pár měsíců později sledoval Antis Roberta, jak nastupuje do bombardéru Wellington na jejich nové základně ve východním Wrethamu v Norfolku. Toužil se k němu přidat. Zákony v Británii to ovšem nedovolovaly. Se smutným pohledem sledoval, jak Robertův bombardér s označením C - Cecilia roluje po odletové dráze. Nemohl od něj odtrhnout oči. Přesně věděl, ve kterém letadle sedí jeho pán, i když jich ve stejný moment vzlétalo několik. Jakmile letadlo zmizelo za obzorem, Antis si lehl a odmítal se hnout. Pozemní personál mu nosil jídlo a vodu, ale zůstalo netknuté. Jakmile začalo svítat, Antis se najednou postavil a přesně věděl, že se bombardéry vracejí. Špicoval uši, jakoby hledal zvuk právě toho, ve kterém letěl Robert.
Když letadla přistála, Antis běžel jako smyslů zbavený a se štěkotem kamaráda vítal. Takto se to opakovalo každý let.


V červnu roku 1941 měla Robertova 311. peruť bombardovat kolejiště v Hamm na západě Německa. Když bombardéry odlétly, včetně toho s označením C, spal Antis zase klidně v blízkosti přistávací dráhy. Pak najednou v 1 hodinu ráno se ale vzbudil, napřímil se a začal se třást. Vzhlédl k nebi a začal výt tak úpěnlivě a srdceryvně, jako to žádný z můžů z pozemního personálu ještě neslyšel.
,,Cecilia má malér!" vykřikl jeden. ,,Antis to vycítí. Bůh ví jak, ale ví to."
Dvě stě mil na jihovýchod, kde zuřila bitva nad okupovanou Evropou, prolétla střepina skrz střeleckou věž a zaryla se Robertovi do čela. Bylo to přesně v 1 hodinu ráno.
Nalila se mu okamžitě krev do očí a Cecilia začala ztrácet výšku. Řítila se na útesy.
Ve východním Wrethamu mezitím čekali na zprávy. Prudký déšť bičoval základnu, ale Antis se ani nehl ze svého místa.
Pozdě odpoledne přišla zpráva, že letadlo se dostalo přes útesy ještě než selhal motor a bezpečně přistálo v Norfolku. Robert byl převezen do nemocnice. Nikdo nevěděl, jak tuto zprávu předat i Antisovi.
Odmítal jíst a pít a nehnul se z místa. Byl to padre 311. letky, kdo přišel s nápadem dostat Roberta z nemocnice jen na pár hodin, aby psa zachránil. 
Další noc vojáci zabalili Antise do deky a modlili se, aby to vyšlo. Byl hodně slabý.
Za úsvitu přijelo auto s obvázaným Robertem na zadním sedadle. Letec klesl na kolena a Antis ho váhavě olízl na tvář. Necítil jeho pach přes desinfekci, ale po pár minutách už byl Robert celý oslintaný. Antis byl slabý a nemohl stát. Letec ho vzal do náruče a odnesl si ho do čekajícího auta. 

Jednou v červnu, kdy se Robert vznesl znovu do vzduchu na další misi pocítil, že ho někdo šťouchl do ruky. Myslel si, že to je navigátor, ale opak byl pravdou. Byl to Antis! Musel nepozorovaně vlézt do letadla. Byli 16 000 stop nad zemí a Antis měl velké problémy s dýcháním v řídkém vzduchu. Letec se zhluboka nadechl a odepl si masku, kterou mu nasadil na čenich. Takto sdíleli kyslík po celý let.
Každý věděl, že podle leteckých předpisů je přísně zakázáno brát psa na palubu, zvláště při bojové misi nad územím nepřítele.
,,Nemá cenu hádat, kde Antis strávil noc." řekl velitel letky.
,,Pane, prosím, dovolte mi to vysvětlit.".... začal Robert.
Jeho velitel zvedl ruku. ,,Existuje pro to dobré anglické rčení." řekl. ,,Co oči nevidí, to srdce nebolí."
Po této příhodě nechali letci vyrobit pro Antise speciální kyslíkovou masku. Mohl s nimi létat do té doby, než byl i on zraněn šrapnelem. 

Antis byl zraněn poté ještě dvakrát - během Robertova výcviku na instruktora nových pilotů bombardéru, hlídal Antise Robertův kamarád. Při jedné z procházek se mu vytrhl a jal se lovit ovce místního farmáře, který ho střelil brokovnicí. Antisovi šlo o život. Ne kvůli zranění, ale kvůli zákonu. Farmář požadoval smrt Antise. K tomu naštěstí nedošlo, i díky Antisově příběhu a pověsti válečného psa. 
Další zranění utrpěl Antis když uposlechl ''volání přírody'' a vydal se na několik dní za fenkou německého ovčáka, která se potulovala kolem základny. Vojáci měli za úkol Antise chytit až se objeví a když se tak stalo, chtěl se jim vysmeknout a nešťastnou náhodou se napíchl na ostrý plot. Měl propíchnutý žaludek, ale místní veterinář ho zachránil. 


Antis byl maskotem 311. perutě po zbytek války. V roce 1949 byl formálně uznán válečným hrdinou a byl vyznamenán Dickin Medal - zvířecí obdobou Viktoriina kříže.

V roce 1951 bylo Robertu Bozděchovi uděleno britské občanství. Jen o rok později se ovšem cesty letce a jeho psa rozešly na věky. Hrdina a bojovník Antis zemřel ve věku 14 let. Jeho náhrobní kámen nese nápis v češtině: "Věrný až do smrti"

Robert se v Anglii oženil a usadil se zde. Sloužil dál u RAF a účastnil se i bojových operací. Nikdy si nepořídil dalšího psa. Říkal, že žádný už nebude jako Antis.

For this awesome story in English please visit it´s source:http://www.dailymail.co.uk/news/article-2482520/So-loyal-brave-dog-flew-Luftwaffe-awarded-animal-version-Victoria-Cross.html

Odkaz na článek na FB

(Ann)

Read More [...]

Posted in War Dogs